1. Mezi daně z obratu je řazena i daň z přidané hodnoty (DPH).
2. U DPH je daň kalkulována nikoli z celého obratu podniku, ale pouze z přidané hodnoty. Podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, se vlastní daňovou povinností rozumí daňová povinnost, kdy daň na výstupu převyšuje odpočet daně za zdaňovací období.
3. Na pojišťovací činnosti se DPH nevztahuje

Dle budoucího zákona. Označuje představy o právu, jaké by mělo do budoucna být, co by jako zákon mělo platit.Pramen: Výkladový slovník, https://help.odok.cz/vykladovy-slovnik (Úřad vlády ČR)

Podle platného práva. Právo jaké je nyní.Pramen: Výkladový slovník, https://help.odok.cz/vykladovy-slovnik (Úřad vlády ČR) 

1. Snížení míry regulace.
2. Příklad deregulace v EU: orgány dohledu členských států EU přestaly od 1. 7. 1994 schvalovat pojistné podmínky a sazby pojistného. Mohou však provádět jejich kontrolu ex post.

1. V § 13 odst. 1 vyhlášky č. 434/2009 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, jsou stanoveny limity pro jednotlivé položky skladby finančního umístění a podmínky, za kterých lze tyto položky zahrnout do skladby finančního umístění. Povoleny jsou dle písm. w) též zajišťovací deriváty, které splňují požadavky pro zajišťovací deriváty stanovené mezinárodními účetními standardy uvedenými v článku 2 přímo použitelného předpisu ES upravujícího uplatňování mezinárodních účetních standardů⁹⁾. Tímto předpisem se má na mysli nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1606/2002 o uplatňování mezinárodních účetních standardů a nařízení Komise (ES) č. 1126/2008 ze dne 3. listopadu 2008, kterým se přijímají některé mezinárodní účetní standardy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1606/2002.
2. Definice derivátu dle IAS 39 v nařízení č. 1126/2008 zní: „Derivát je finanční nástroj nebo jiná smlouva spadající do působnosti tohoto standardu (viz odstavce 2–7) vyznačující se těmito třemi znaky: a) jeho hodnota se mění v závislosti na změně úrokové míry, ceny finančního nástroje, ceny komodity, měnového kurzu, cenového nebo úrokového indexu, úvěrového ratingu či úvěrového indexu nebo jiné proměnné (tzv. „podkladová proměnná“). Pokud tato proměnná nemá finanční charakter, nesmí být specifická pro některou ze smluvních stran, b) nevyžaduje žádnou počáteční investici nebo vyžaduje počáteční investici nižší, než jaká by byla požadována u ostatních typů smluv, u kterých by bylo možné očekávat podobnou reakci na změny tržních podmínek, a c) bude vypořádán v budoucnosti.“.
3. Pojišťovny nesmí vstupovat do spekulativních obchodů.
4. Důvody, jež vedou pojišťovny k využívání derivátových obchodů, jsou především: a) možnost nahrazení na primárním trhu neexistujících instrumentů k zajištění úrokového rizika – úrokové swapy, b) snížení nákladů na zajištění a aktivní správu portfolia, c) zajištění kurzového rizika v případě nákupu cenných papírů v cizí měně – měnové swapy, d) investování do aktiv s nezaručeným nominálem (akcií) bez rizika ztráty z poklesu jejich hodnoty (call opce například na akciové indexy).

1. Obecně - pojistná smlouva je uzavřena jen na část celkového předmětu pojištění.
2. Majetkové pojištění: pojištění jen části pojistné hodnoty způsobuje podpojištění, pokud je sjednáno pojištění na plnou hodnotu (SRN).

Pojem dopravního pojištění: rozvrh obětí a nákladů společné havárie. Stanoví příspěvek (finanční újmu) lodě a zboží, popřípadě i přepravného. Provedení rozvrhu společné havárie se řídí zpravidla právem platným podle doložky v konosamentních podmínkách. Podle českého práva se použije právo země sídla dopravce v době uzavření přepravní smlouvy.

Osoba, která určuje při společné havárii příspěvkové hodnoty lodě, nákladu i přepravného a konkrétní příspěvky připadající na jednotlivé příspěvkové hodnoty.

Solventnost II: disponibilní bonusový fond se považuje za nerozdělené zisky, které nebyly určeny k rozdělení pojistníkům a oprávněným osobám (viz čl. 91 směrnice 2009/138/ES Solventnost II). Podle čl. 96 odst. 1 se zařazuje do „kapitálové“ třídy 1. Jde o pojem převzatý z výše uvedené směrnice; v praxi se podle některých odborníků nepoužívá.

1. Rozlišení kogentních a dispozitivních právních ustanovení v soukromém právu je pro adresáty práva nesmírně důležité. Odpovídá totiž fakticky na otázku, co se smí (dispozitivnost) a co nesmí (kogentnost).
2. Jasný návod pro toto rozlišení dává v § 1 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“.
3. Důraz se klade na dispozitivitu ustanovení soukromého práva jako na zásadu, zatímco kogentní ustanovení jsou výjimečná. Tam, kde není výslovný zákonný zákaz, je ujednání odchylky od zákona přípustné, ledaže se tím poruší dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Zákonný zákaz je formulován buď výslovně slovy „zakazuje se“, nebo výslovným stanovením důsledku odklonu od kogentního ustanovení poukazem na neplatnost ujednání nebo stanovením, že se k závadnému ujednání nepřihlíží. Kategorie dobrých mravů je v soukromém právu ustálena, v doktríně je dostatečně zpracována a právní praxi nepůsobí větší potíže. Společně s ní se navrhuje stanovit poukaz na druhý limit autonomie vůle, a to je veřejný pořádek. Veřejný pořádek představuje jednu z podstatných náležitostí demokratického právního státu (§ 9 odst. 2 Ústavy). Listina základních práv a svobod poukazuje na maximu veřejného pořádku na řadě míst (čl. 14 odst. 3, čl. 16 odst. 4, čl. 19 odst. 2, čl. 20 odst. 3). Se zřetelem k tomu je také kategorie veřejného pořádku zvolena jako kritérium omezující autonomii vůle. Veřejný pořádek se osnova nepokouší blíže definovat, neboť to v právní normě není možné, stejně jako není možné právní normou definovat dobré mravy. Orientačně lze vyjít z pojetí, že veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti. S tím souvisí i požadavek na transparentní uspořádání soukromých právních poměrů osob. Nikdo např. nepochybuje, že právní pravidla stanovující, jak vzniká manželství nebo které věci jsou nemovité a které věci jsou zastupitelné, jsou kogentní. Závaznost tohoto ustanovení však nelze opřít o dobré mravy, nýbrž o právě zásadu veřejného pořádku. Z těchto obecných kritérií se odvozují konkrétnější omezení - např. dobrým mravům odpovídá, že se nelze odchýlit od zákonných ustanovení chránících slabší stranu, veřejnému pořádku např. pravidlo, že ujednání stran nezasahuje právní postavení třetí osoby a nemění její oprávnění nebo povinnosti. Návrh obecného pravidla v § 1 odst. 2 snižuje nebezpečí mezer v právním řádu - ty by bylo nutné násilně vyplňovat různými konstrukcemi. Zároveň brání libovůli při prohlašování určitých ustanovení za ius cogens pouhým odkazem na povahu právního pravidla, protože vyžaduje přesné odůvodnění, v čem by jinak došlo ke střetu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Viz zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, důvodová zpráva k § 1, str. 583-584, sněmovní tisk 362, ASPI, důvodová zpráva k NOZ, § 1, str. 26.